2 roky po vítězství v parlamentních volbách svírá Labouristickou stranu těžká politická křeč Popularita premiéra Keira Starmera je na bodě mrazu, v průzkumech padá strana nezřídka až na 4. místo a velký otřes způsobil pro tradiční středolevicovou stranu výsledek nedávných místních voleb. 

Do dalších parlamentních voleb zbývají nejméně další 3 roky, Labouristé mají tudíž čas. Pokud však nechtějí fatálně pohořet a vyklidit prostor krajní pravici, musí přístup a politiku nutně proměnit a patrně se změna nevyhne ani nejužšímu vedení strany. 

Volební katastrofa

Těžko si představit horší volební výsledek pro Labouristy než ten, který strana zažila v květnových volbách do místních zastupitelstev Anglie a do parlamentních komor ve Skotsku a Walesu. V Anglii Labour klesla v procentech hlasů na úroveň Konzervativců a těsně je přeskočili dokonce i Zelení s populárním lídrem Zackem Polanskim. Těmto volbám dominovala krajně pravicová Reform UK vedená Nigelem Faragem, jedním ze strůjců Brexitu. Reform UK získala ve volbách nejvíce zastupitelských pozic a 26% z celkového počtu hlasů.

Poněkud jiný, avšak pro vládnoucí Labour neméně alarmující, výsledek přinesly volby ve Skotsku a Walesu. V severní zemi Velké Británie dominovala s necelými 40 % Skotská národní strana (SNP), Labouristé se umístili druzí zejména díky absenci silné Zelené kandidátky a Reform zde skočila až na třetím místě se ziskem 15%. Skotské národní straně se podařilo sbírat nespokojené hlasy Labouristů a nedala takový prostor populistické Reform. SNP je sociálně demokratická strana dlouhodobě prosazující skotskou nezávislost, je to však strana liberální a proevropská a programově relativně blízka Labour. SNP vládne ve Skotsku nepřetržitě od roku 2007. 

Ještě o něco jiný je příběh voleb ve Walesu. Velšský parlament vznikl stejně jako ten skotský v roce 1999 za labouristické vlády Tonyho Blaira. Velšané za tento vstřícný emancipační krok Labouristy “odměňovali” doposud v každých parlamentních volbách. V těch letošních zde však Labouristé utrpěli symbolicky možná nejbolestivější porážku. Ve své tradiční baště získala strana pouhých 11 % a třešničkou na dortu bylo nezvolení úřadující premiérky Morgan v jejím volebním obvodu. Ve volbách zvítězila levicová a rovněž separatistická strana Plaid Cymru, těsně za ní se umístila opět Reform UK. 

V bezprostřední reakci označil Starmer výsledky za “drsné”, odmítl však svoji rezignaci s hrozbou chaosu, do které by mohl zemi takový krok uvrhnout. Se souhlasem spolustraníků se však v mnoha případech nesetkal. Jako první rezignoval ministr zdravotnictví a sociální péče Wes Streeting. Třiačtyřicetiletý ministr odůvodnil svoji rezignaci nedůvěrou ve vedení vlády a strany ve složité situaci a svým krokem prakticky odstartoval svoji kampaň s cílem nahradit Keira Starmera v pozici premiéra. Další těžkou ránu zasadil Starmerovi svou rezignací ministr obrany John Healey, který osočil premiéra z hazardování s britskou bezpečností po sérii škrtů v obranném investičním plánu (Dip). Otevřeně Starmera vyzvalo k rezignaci více než 70 poslanců Labour. 

Premiér na odpis?

Volební a stranické turbulence následovalo otevření debaty o možném nástupci Keira Starmera. Kromě zmíněného Streetinga se začalo hojně diskutovat o možnosti návratu starosty širšího Manchesteru Andyho Burnhama do celostátní politiky a dalším diskutovaným jménem je bývalá vicepremiérka Angela Rayner, která se musela z vlády poroučet po zářijovém skandálu s daňovými úniky. 

Streeting se řadí k pravicovému křídlu uvnitř strany, prosazuje koncept tzv. progresivního kapitalismu. Kromě daňové reformy a podpory tržního prostředí prosazuje tvrdší protiimigrační politiku nebo například postupný návrat Velké Británie do Evropské unie. “Červený kapitalista” Streeting se opírá i o odkaz New Labour, která v polovině 90. let stočila Labour doprava a prosazovala budoucnost v jádru Evropy. Bývalý ministr zdravotnictví je již členem britského parlamentu a k vyvolání hlasování o novém vůdci strany potřebuje podporu 81 dalších poslanců, která mu alespoň prozatím chybí.

Druhým a zřejmě nejpravděpodobnějším vyzyvatelem Starmera je Andy Burnham. Šestapadesátiletý Burnham je od roku 2017 starostou širšího Manchesteru, kde si “král severu” jak je Burnham přezdíván vybudoval velice silnou voličskou základnu, svoji politiku souhrně pojmenoval jako Manchesterismus. Manchesterský starosta je momentálně nejpopulárnějším politikem Labouristické strany i na celostátní úrovni. Burnham byl členem parlamentu od roku 2001, poprvé se ujal  exekutivy v roce 2005 a postupně působil ve vládách Tonyho Blaira a Gordona Browna jako ministr zdravotnictví nebo kultury.

Parlament opustil Burnham v roce 2017, kdy byl zvolen starostou třímilionové metropole. V pozici starosty se mu podařilo vybojovat pro municipalitu větší pravomoci v dopravě nebo v bydlení. Burnhamovi se podařilo skloubit růst s veřejnými investicemi a řešením sociálních problémů jako bezdomovectví nebo bydlení. Ve svojí vizi pro Británii je rozhodně levicověji zaměřený než Streeting. Burnham na rozdíl od něj prosazuje aktivní roli státu na trhu s bydlením, státní kontrolu energetiky a v neposlední řadě výraznější decentralizaci moci, kterou prosazoval již v Manchesteru. Dlouhodobě Labouristy kritizoval za tvorbu politiky uvnitř Westminstertské bubliny a Londoncentrism. Je a byl jednoznačným odpůrcem Brexitu, jeho přístup je však pragmatičtější než Streetingův a tak podobně jako Starmer nevolá po návratu, podporuje však vyšší spolupráci s Unií. 

K tomu, aby mohl v Británii člen Labouristické strany formálně vyvolat hlasování o novém lídrovi, musí předložit podpisy 20 % poslanců v dolní komoře parlamentu, což činí při momentálním počtu již zmíněných 81. Burnham pochopitelně nebyl poslancem a nemohl tak možnost využít, to však změnila rezignace poslance Joshe Simonse. Ne náhodou zastupoval Simons obvod Makerfield, který spadá do oblasti širšího Manchesteru. Po jeho rezignaci byly vypsány doplňkové volby na 18. června. Burnham svou kandidaturu do voleb potvrdil a tím de facto potvrdil i záměr podrobit Starmera zkoušce stranické podpory, ve které má možnost stávajícího předsedu vlády porazit. Čeká ho však ještě nelehký zápas o poslanecké křeslo, v průzkumech sice nad kandidátem Reform UK opravářem Keynonem vede, ale o hlasy ho však potenciálně mohou připravit kandidáti Liberálních demokratů a Zelených, kteří odmítli souboj opustit.

Nutnost změny

Labouristická vláda je v krizi. Její jádro pracujících “working class”, ekonomicky orientovaných voličů, přechází k populistické pravici v Reform UK, progresivní mladí a levicově naladění zase hledají alternativu v přitažlivých Greens, kteří se vezou na vlně celostátní podpory dosahující až 20%, nebo v Your party, krajně levicovém projektu bývalého předsedy Labour Jeremyho Corbyna. Starmer za 2 roky vlády nedoručil potřebnou změnu, ekonomika stále stagnuje, veřejné služby se znatelně nezlepšují a kvůli nejasnému směřování ztrácí voliče středové i levicové.

Když Starmer prokáže sílu a rozhodnost jako v nezapojení Británie do nesmyslné americko-izraelské invaze do Iránu, vytrvalé podpoře napadené Ukrajiny, nebo sbližování s Evropskou unií, nezahálí a velmi rychle přijde s krokem, kterým si opět poštve část společnosti proti sobě. Mezi takové patří například vysmívaný zákaz prodeje tabáku osobám narozeným po roce 2009, nebo zákaz sociálních sítí mladistvým a další škrty v sociálních službách.

Starmer na první pohled ani po delším zkoumání nepůsobí dojmem lídra, který je schopen tuto velice nepříznivou situaci zvrátit a otočit veřejné mínění na svoji stranu změnou politického diskurzu. Pokud Labouristická strana dospěje ke stejnému závěru, patrně přistoupí na personální změnu nejužšího vedení strany. V opačném případě může být totiž skládání účtů na konci volebního období velice bolestivé jak pro stranu, tak pro celou Británii, jež se pod vládou Reform UK vydá na temnou cestu krajní pravice.